Kateřina Ondrušková: Vila Volman: Observer la joie

Traduction en français…

Kurátor: Blanka Čermáková Obrazy Kateřiny Ondruškové nás zvou k pozorování světa, který se zdá být důvěrně známý, a přesto v něm zůstává cosi neuchopitelného. V sérii obrazů na výstavě Pozorovat radost se opakovaně setkáváme s postavami zasazenými do přírodního prostředí. Detailní pohled na tváře zblízka slibuje, že v jejich výrazu snadno najdeme klíč k tomu, co prožívají – tuto jistotu nám ale Ondrušková vzápětí bere. Tváře jsou často odvrácené, ukryté za listím, květy, vlasy nebo křídly poletujících můr, a stejně nerozřešené zůstávají i vztahy postav k okolí a mezi sebou. Lidské figury a živočichové – ptáci, raci, můry či motýli – zabydlují malované výseky krajiny, jejich souvztažnosti si ale musíme v každém obraze teprve domýšlet. Nejednoznačné jsou i samotné náměty: mohou připomínat známé příběhy, mytologické výjevy nebo archetypy velkých lidských vyprávění. Nevypráví ale cizí příběhy – vychází z vlastní zkušenosti, kterou zobecňuje a abstrahuje, až se její osobní vidění světa mění ve svébytnou mytologii. Srozumitelná je díky zkušenostem sdíleným napříč generacemi i kulturami: lásce, potřebě chránit blízké, znovuobjevování světa očima dítěte, pro něž je vše nové. Osobní se zde stává univerzálním, aniž by přestávalo být autentickým. Malby Kateřiny Ondruškové svou citlivostí k barvě, světlu a prostoru vstupují do architektury Volmanovy vily a nechávají její výrazné interiéry zaznít v nových souvislostech. Autorčin vrstevnatý, poetický jazyk vytváří s vilou dialog, aniž by potlačoval její architektonický charakter a genius loci – pomáhá jej vnímat z jiné perspektivy. Malby tak do jednotlivých prostorů přinášejí další vrstvu zážitku – imaginativní příběhy odehrávající se uvnitř i venku, v okolní přírodě. Obrazy jsou prostoupeny hřejivými tóny připomínajícími světlo podvečerního slunce. Jemný, mléčný opar stírá ostré hranice a dává scénám kvalitu vzpomínky nebo ospalého probouzení z odpoledního spánku na louce či v sadu. Výjevy se odehrávají v neurčitém čase pozdního jara a léta, místy už s pocitem blížícího se podzimu – v čase, který nepoznáváme podle data, ale podle světla a nálady. Je to třpytivý opar plynoucích dnů, v němž se přítomnost neustále dotýká vzpomínky. Výstava naznačuje, že radost nelze vždy jednoduše nalézt a pojmenovat. Lze k ní ale dospět postupným rozpoznáváním – podobně jako se z vrstvených nánosů pigmentu v jejích obrazech pozvolna vynořují významové roviny a emoce.